O PROJEKTECH ŠKOL

K novému tématu pro Sítnici 2005 – Nespoutané světy Hanse Christiana Andersena jsme zpočátku přistupovaly s obavami, jak se nám podaří toto přeci jen ke konkrétním pozicím inklinující téma s dětmi zpracovat.

Skupinka dětí začala klasickými ilustracemi jednotlivých vybraných pohádek, kde kromě malby temperou se objevily i kombinace dalších technik – zejména koláž a kresba pastelem.

Nejinspirativnější nakonec byly dva texty velkého pohádkáře – Sněhová královna, rozsáhlá freska příběhů, a Malá mořská víla, jejíž osud vlastně děti znají s hudbou Antonína Dvořáka jako příběh Rusalčin.

Abychom se vyhnuly popisnosti, zkusily jsme s dětmi opustit plochu a rozvinout se do prostoru – děti vytvořily několik portrétů Malé mořské víly (obr. Malá mořská víla 1 – 2 a Sněhová královna 01 – 05) technikou kašírování doplněnou o další materiály (perličky a alobal – šperky Sněhové královny, foto S.k. 02 – 05). Mačkaný alobal použitý na náhrdelníku, reliéfu i na další šperky u kostýmu Sněhové královny vhodně evokuje ledovost.

Velice se dětem zdařila prostorová práce s papírem, kdy celá skupina vytvořila postavu Malé mořské víly, v níž byly důmyslně využity struktury vrstev papíru pro dotvoření dojmu vlasů či oděvu nebo povrchu těla (obr. M.m.v. 03 – 07). Za důležité pokládáme i to, že materiálem byl papír, který by jinak skončil jako odpad. Použitím zajímavého nasvícení při pořizování fotodokumentace byla podtržena křehkost a zranitelnost i tajemnost této bytosti.

Skupina starších dívek se rozhodla zkusit vytvořit celý kostým – a bylo naprosto jasné a logické, že nezůstaly jen u šatiček. Na snímcích v souboru Malá mořská víla č. 08 – 15 a Sněhová královna č. 24 – 33 autorky své modely nakonec také předvedly – včetně líčení, účesů a šperků (opět mačkaný alobal). Digitální manipulace fotografie s detailním záběrem nalíčeného obličeje ještě podtrhla pohádkovost mrazivé paní (foto Sněhová královna Zmrzlá a Ojíněná – č. 33 a 34).

Obdobnou cestu zvolily i dvě nejstarší žákyně, dvojčata, které odlitek svého obličeje dokašírovaly v celou hlavu i s rameny a účesem, a k tomuto základu z plátna batikovaného, malovaného, z fáčoviny a odpadového materiálu („řezanka“ z celofánu) naaranžovaly na stojan kostým Malé mořské víly (snímky M.m.v. 16 – 26). Některé záběry mohou odkazovat i ke Sněhové královně, ale atributy, jimiž je kostým doplněn, zejména mušličky, písek a perličky, tuto bytost situují jednoznačně k moři. Vhodně komponované snímky představují Malou mořskou vílu jako královnu vln, příboje, mořské pěny a vodní tříště.

Skupinka mladších žáků zpracovávala téma zámku Sněhové královny – a to dvěma přístupy. Každé dítě si vytvořilo matrici se svou představou královnina sídla, pak své práce různě společně kombinovaly na větší papír. Vzniklo tak několik verzí pohádkové stavby (Zámek Sněhové královny 001 – 005). Poslední soubor fotografií (Zámek Sněhové královny 006 – 014) ukazuje práci téže skupiny dětí, které nejdříve zhotovily z různých odstřižků čtvrtek prostorové kompozice, v různých úhlech a s různým nasvícením jednotlivé práce zaznamenaly digitálním fotoaparátem a posléze v počítači pomocí grafického programu fotografii samy upravily. Záměrně byla pro fotografování zvolena černobílá barevnost – respektive celý záběr včetně pozadí se řešil pouze v bílé barvě – snímkům tedy možná chybí patřičný kontrast – ale tím právě děti chtěly vyjádřit monotónnost krajiny věčného ledu a sněhu.

Pohádka Sněhová královna je text velice rozsáhlý a bohatě strukturovaný, výrazně dějový. Naší snahou bylo děti směrovat spíše k vyjádření nepopisnému, nedějovému. Vést je k zamyšlení nad tím, jak asi vypadala kouzla Sněhové královny, zkusit zachytit tvář pokřiveně se zrcadlící v ledovém zrcadle, výtvarně přesvědčivě ztvárnit střepiny rozbitého zrcadla. Od rukou a jejich gest byl již jen krůček k zachycení pohybu ruky či k pokusu vytvořit „mrazivé“, pichlavě špičaté písmo. Perforovaný papír zase dětem svou „krajkovitostí“ evokoval křehkost sněhových vloček i jejich tanec nad ledovou pustinou. Práce si děti i prosvěcovaly a všímaly si i toho, jak perforace v kontextu „rub – líc“ působí v šikmém světle. Celý tento soubor – Vyprávění o Sněhové královně – děti spojily do souvislých pásů zaznamenávajících veškeré sledované a prozkoumávané jevy vážící se ke „sněhovému“ tématu.

Na jednotlivých souborech s dětmi pracovaly učitelky Petra Firlová, Kateřina Zedínková a Václava Zamazalová.

„Jediná světnička, téměř přeplněná chudým zařízením, sestávajícím z verpánku, lůžka a sklápěcí lavice, byla domovem jeho dětství.“

„Tlustá a hnusná, škaredá a šeredná je!“ říkaly mladé zelené žabky. „A její mladé budou právě takové!“

„Dost možná!“ odpovídala ropuší matka. „Ale jedna z nich má drahokam v hlavě, nebo jej mám já.“

„Otevřel první dveře. Hu! Tam seděl pes s očima jako dva čajové koflíky a díval se na něj…
…Ech! Tam seděl pes s očima jako dva mlýnské kameny…
…Potom šel do třetí komory. Pes, který v ní seděl, měl oči jako dvě kulaté věže a otáčely se mu v hlavě kolem dokola.“

„Nezamhouřila jsem téměř po celou noc ani oka! Bůh ví, co to bylo v posteli. Ležela jsem na něčem tvrdém, až jsem po celém těle samá boule a modřina! Je to opravdu strašné!“

„Nosil tuze rád krásné nové šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen.“

„Pánbůh tu rostlinku sám zasadil a dal jí vzrůst, aby ti dodávala naděje a radosti, mé drahé dítě, a mně s tebou!“ pravila matka vesele a usmívala se na květ jako na dobrého anděla božího.

„Ale hned jej polkla velká ryba.
Ne, jaká tam uvnitř byla tma! Bylo tam ještě hůře nežli pod stružkovým mostem, a jak těsno tam bylo! Ale cínový vojáček byl statečný a ležel tam s puškou v ruce.¨
Ryba sebou mrskala sem tam, dělala, nejstrašlivější pohyby, ale konečně ztichla úplně a jako by jí projel blesk. Zazářilo docela jasné světlo a jakýsi hlas volal hlasitě:
‚Cínový vojáček!‛“

Práce k tématu „pohádky H. Ch. Andersena“ vytvořili žáci výtvarného oboru ZUŠ Semily pod vedením Mgr. Libuše Roudnické

Práci na ilustracích Andersenových pohádek se věnovaly dvě oddělení výtvarného oboru ZUŠ ve Zruči nad Sázavou pod vedením učitelky Lenky Říhové – byla to však práce dobrovolná(„ navíc“). Jako nejoblíbenější z Andersenových příběhů se u nás ukázala Malá mořská víla těsně před Sněhovou královnou, Cínovým vojáčkem a Princeznou na hrášku…